Domů / EGO / Kladivo na čarodějnice – proč mi to jen připomíná praktiky současných exekutorů? (VIDEO)
Energie života

Kladivo na čarodějnice – proč mi to jen připomíná praktiky současných exekutorů? (VIDEO)

„Mistře Jokle, přines palečnice!“

Kat přinesl ze sousední místnosti jakýsi neforemný železný instrument, hluboce se poklonil soudu, nakonec pohlédl na inkvirovanou.

„Mistře Jokle, konej svou povinnost!“ vybídl ho Boblig.

Kat pokynul nejbližšímu dozorci, který zvedl Zuzaniny ruce. Dívka se však dívala na protější stěnu nad hlavy soudců, kde visel černý kříž s Ukřižovaným.

„Pomoz, Ježíši Kriste,“ šeptala.

Zatím jí kat nastrčil palce do otvorů mučícího nástroje.

„Ptám se tě naposled, Zuzano Voglicková, zda chceš dobrovolně vyznat svůj spolek s ďáblem?“

Zuzana nemohla v úzkosti promluvit; zavrtěla jen hlavou. Sama nevěděla, kde v sobě našla tolik sil.

„Začni, mistře Jokle!“

Kat, aniž se díval na svou oběť, počal zvolna utahovat šroub. Zuzana pocítila tlak na palcích. Když si jednou přiskřípla prst mezi dveřmi, bolelo to víc. Nedívala se na mučicí nástroj, dál upírala zrak ke kříži. Ano, On učinil, že ji to nebolí, napadlo ji, a v duchu se zaradovala. Ale jak se mýlila! Kat utahoval šroub, tlak sílil a bolest se zvětšovala. Bylo to už stokrát horší než přiskřípnutý prst. Tvář Zuzanina se zkřivila a z jejích úst vycházelo úpění.

Inkvizitor pokynul katovi, aby ustal.

„Chceš se přiznat, Zuzano?“

Mučená pohlédla na inkvizitora a zahlédla i Gaupova pootevřená ústa. Zachvátila ji zloba proti mučitelům.

„Ne!“ vykřikla.

„Utáhni šroub víc, mistře Jokle!“

Kat měl nejlepší vůli, ale jeho nástroj nebyl dělán na tak útlé prsty. Šroub nemohl stáhnout železa natolik, aby rozmačkaly Zuzaniny prsty na kaši. Z prstů jen pomalu kapala krev.

í tak byla bolest hrozná. Zuzana zatínala zuby a sténala. Již se nedívala na Ukřižovaného, který nepomáhal, raději zavřela oči.

„Chceš učinit doznání, Zuzano Voglicková?“ zaslechla jakoby z dálky.

„Ne!“ odpověděla vzpurně.

Boblig se rozkřikl:

„Ustaň, Jokle!“

„Je bez viny! Vydržela torturu!“ zvolal s ulehčením purkmistr Beck.

„Ano, vydržela,“ přidal se i Flade.

Boblig oba změřil pohrdavým pohledem:

„Nikoli, to jen její galán stojí při ní a činí její tělo necitelným!“

„Kdo je její galán?“ zeptal se Gaup.

„Však nám to sama řekne, jen strpení,“ usmál se inkvizitor.

A obrátiv se ke katovi, nařídil mu, aby přinesl španělské boty.

Zuzana, které se po sundání palečnic značně ulevilo, dívala se, jak jí z palců kape krev. Snad ani neslyšela, co katovi přikazoval inkvizitor.

Jokl již přinášel jiný, objemnější nástroj mučicí, jeho pomocník pak bytelnou stolici. Posadili na ni Zuzanu. Pomocník jí vysoko vyhrnul černý rubáš, takže se objevila štíhlá noha s krásně vykrojeným lýtkem. Kat na ni navlékl železnou formu, opatřenou uvnitř ostrými výčnělky. Potom formu stáhl.

Ze Zuzaniných prsou vyrazil okamžitě hrozný výkřik. Železné hroty vnikaly do lýtka i do holenní kosti. Strašná bolest pronikala celým tělem mučené, kterou násilím na stolici přidržoval katův pomocník a jeden z dozorců. Zuzana křičela jako poraněné zvíře, zalévala se potem, ale kat nepřestával, naopak formu ještě více stáhl.

A to byl okamžik, na který čekal inkvizitor. Přistoupil až k Zuzaně.

„Chceš, aby kat ustal v mučení?“ zeptal se mírně.

Zuzana bez rozmýšlení přikývla. Všechno jiné, jen už ne takovou bolest!

Kat povolil, bolest se zmírnila.

„Učiníš doznání?“

„Ano,“ vydechla.

Vzdorovat už neměla sil. Ukřižovaný nepomohl, nikdo jí nepomůže.

Mistr Jokl rychle otevřel železnou formu, jak se nebohé ulevilo!

„Věz, Zuzano Voglicková, že je ještě třetí stupeň tortury, nejtěžší. Nepřiznáš-li se teď, budeš vytažena na žebřík. Mluv tedy! Byla jsi ve spolku s ďáblem?“

Rozmačkané palce bolely, poraněná holenní kost a zkrvavené lýtko pálily, jako by se jich někdo dotýkal žhavým železem. Skřipec je ještě horší! To Zuzana slýchala. Ach bože! Kdyby se aspoň měla čeho napít!

Ignác nepsal. S jazykem zpola vyplazeným upřeně sledoval každý dívčin pohyb. Měl mnoho zkušeností a věděl, co by ji osvěžilo. Vzal svůj pohár vína a zanesl jej Zuzaně. Ta se dravě chopila poháru a naráz vypila, co v něm bylo. A pak ještě jeden. V uších jí počalo hučet, hlava se jí motala, ale bolest se zmírnila, a to bylo hlavní. Jen nejasně zaslechla inkvizitorovu otázku:

„Zuzano Voglicková, kdo byl tvým galánem? Šumperský děkan Lautner?“

„Ano,“ hlesla, a byla by stejně přisvědčila i na otázku, zda zabila svou matku.

„Bývalas s ním v hříšném spojení?“

„Ano!“

Zuzaniny síly byly naprosto vyčerpány, víno ji omámilo. Všechno už jí bylo jedno…

Celou hodinu Boblig kladl otázky, na něž Zuzana odpovídala.

Páni u stolu naslouchali v největším úžasu. Ač se vše zdálo víře nepodobné, uvěřili, neboť na vlastní uši slyšeli Zuzanino ano, ano, ano…

Výslech byl skončen a nic nebránilo, aby dal Boblig inkvizitku odvést do cely, ale v poslední chvíli mu napadlo, aby ještě jinak ohromil soudce. Vlastně nešlo mu ani tak o soudce, jako o sebe. Včera příliš vzpomínal na ženu malířovu. Může se přesvědčit, která z nich je krásnější. Obrátil se k přísedícím:

„Doznání obviněné je zajisté postačitelné. Dopustili bychom se však neopatrnosti, kdybychom zapomněli ještě na jeden důkaz, k němuž inkviziční soud přistupuje zpravidla nejdříve, to jest, kdybychom se nepřesvědčili, má-li obviněná na těle signum diabolicum.“

Mistr Jokl již věděl, co má dělat. Zvedl Zuzanu ze židle, a sotva stanula na podlaze, zkušeným hmatem na jeden ráz z ní strhl ohavný černý rubáš. Jako by se v šeré místnosti náhle rozsvítilo. Bělostné nahé a neobyčejně krásné dívčí tělo všem na chvíli oslnilo zrak. Údové inkvizičního tribunálu zatajovali dech. I pobožný syndikus Flade najednou místo mučednice Afry viděl Evu uprostřed ráje.

Ignác prudce vstal od svých lejster; hledání ďáblových znamení, to byl jeho obor.

Zuzana, otupena bolestí i vínem, stála jako řecká socha z mramoru nebo alabastru. Jen se chvěla, ale nekřičela, ani se nebránila. Zavlhlýma očima se dívala na rozmačkané palce a nohy, z nichž stále ještě kapala krev.

Hrbáč se už dotýkal jejího těla. Tentokrát ji to nepopuzovalo, a Nácek se nebál, že od ní dostane ránu.

„Hledej, Ignáci, hledej! Však ty víš, kde mladé a svůdné čarodějnice mívají nejčastěji čertovská znamení!“ volal pan Boblig z Edelstadtu, vystupuje na špičky.

A hrbáč hledal. Chvějícími se prsty slídil po Zuzanině těle, hlavu přikláněl stále blíž, až se špičkou nosu téměř dotýkal kůže. Pánové u soudcovského stolu byli vzrušeni, také vstávali, aby jim nic neušlo.

„Hle, tady je! Signum diabolicum!“ zvolal konečně hrbáč.

„Na vnitřní straně levého stehna!“

Pan Boblig vybídl soudce, aby se šli přesvědčit. Sám šel první. Páni ochotně poslechli; zbožný pan syndikus tak spěchal, že by byl málem převrhl stolici.

„Vidíte tu bradavici velikosti hrachu?“ volal hrbáč.

Ano, všichni ji viděli, i když se dívali jinam.

Zuzana měla oči zavřené. Ani teď se nebránila, nekřičela.

„Je-li tato bradavice skutečně signum diabolicum,“ vysvětloval inkvizitor soudcům, „pak z ní nepoteče krev, i když ji nabodneme!“

Kat vytáhl z kapsy dlouhou jehlu. Bradavičku vzal obratně mezi prsty levé ruky, pravičkou vbodl jehlu do ďáblova znamení. A hle, stal se div divoucí! Z bradavice nevytryskla ani kapička krve!

„Důkaz přesvědčivější nad všechna přiznání!“ konstatoval suše inkvizitor.

Členové inkvizičního tribunálu nemohli než přisvědčit; nevěděli, že horní část jehly je dutá a při doteku na bradavici že se špička jehly vtáhla do duté části.

Páni se vraceli k svému stolu; aby zmírnili vzrušení, chápali se pohárů.

Tu se Zuzana probudila z otupělosti. Uvědomila si, co z ní páni učinili. Rozkřikla se jako nepříčetná:

„Lež! Lež! Všechno je lež!“

___

Kladivo na čarodějnice, Václav Kaplický 1963

___

Nepřipomíná vám úryvek textu praktiky současných exekutorů?

Jen v Česku je sto padesát osm exekutorů a díky jejich praxi přes sedmdesát tisíc bezdomovců, osmset padesát tisíc exekuovaných, čtyři a půl milionu exekucí, nezřídka pod záminkou bagatelní nebo i neplatné pohledávky.

Cinknuté dražby, nákup nemovitostí, které sami exekutoři v taláru draží a pod rukou si navzájem přeprodávají. Vystupují jako vzory ctnosti a pohoršují se nad „platební morálkou povinných“, zoufalých lidí které zahnali do úplného kouta. Sami přitom nestoudně kradou a podvádějí. V taláru, jménem Republiky a s podporou soudců, advokátů, tří tisíc vymahačů, ministra spravedlnosti a dvou set poslanců Parlamentu ČR.

___

Stejnojmenný film Otakara Vávry z roku 1979 si můžete pustit úplně nahoře.

Web nebo e-shop?

Čtěte také

Co dokáže lež – televizní dokument, který mne nadzvedl ze židle (VIDEO)

Co dokáže lež (pusťte si to, stojí to za to), manipulativní dokument na velmi aktuální téma dezinformací, …

Nebojte se a klidně sem napište komentář. Díky. :)

Loading Facebook Comments ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *