Domů / FIT / Bosá noha / Neuvěřitelných 75 kilometrů naboso – jak to mohlo dopadnout?
Energie života

Neuvěřitelných 75 kilometrů naboso – jak to mohlo dopadnout?

Vyšlápli si z Prahy do Prčic. A celých 75 kilometrů ušli naboso, to znamená opravdu bez bot! Bratři Lukáš a Michal Navrátilovi, a tady je jejich příběh…

Původní záměr byl během týdne před pochodem alespoň něco naspat do zásoby a alespoň trochu připravit netrénované tělo na tuto zátěž. Bohužel obě tyto snahy spíše ztroskotaly. A tak jsme ráno vyjížděli s Brášem ku Praze s trochu lehčí myslí, než jsme původně chtěli. Ale ani tohle, ani pouhé 3 hodiny spánku před budíčkem, nám nijak nebraly optimismus, dobrou náladu a odhodlání.  Hned na startu jsem pak poznal, že jako bosochodec jsem na této trati asi rarita, neboť si mě a mé nohy se zájmem fotil pan fotograf. 

A šlo se.Cestou jsem si napsal pár poznámek, abych si mohl později tento zážitek trochu zdokumentovat.

„Blížíme se k 15. kilometru. Zatím to jde. Jen je cítit únava, no. Uvidíme, kdy přijde nějaká krize. Myslím, že nám jde naproti. “ … ‎“27. kilometr. Chodidla začínají pěkně bolet a bolest vyčerpávat.  Mám za sebou hodně náročný úsek nevhodný na bosou chůzi.“ … ‎“30. kilometr a první zoufalství za mnou: dlouhý kus ostré štěrkové cesty, kde každý krok ukrutně řezal. Jestli tohle přijde znovu, tak nevím, co si počnu.“

„35 kilometrů je za námi a začíná to být pomalu boj s každým krokem. Chodidla už hodně bolí. Už možná nebudu psát víc poznámek, protože to bude to poslední, na co budu moct myslet.  … Bráš teď povídá po jednom pivu: ‚Tyjo, já mám zas další motivaci!‘ Na to se zvedá a dodává: ‚No.. do té doby, než se postavím. ‚ Ale alespoň si stále držíme dost dobrou náladu. 

Někde kolem 37. kilometru: „I jedno pivo na chvíli fakt dost pomohlo. Je nám všechno jedno a z bolesti si děláme legraci. … ‚Tady je taky moc hezky, že?‘ ‚No, moc hezky. Škoda, že si to nebudu pamatovat. ‚ … ‚Taky tě tak bolí kotníky?‘ ‚Já mám teď úplně jiné starosti, než nějakou bolest kotníků. ‚“ … Navíc nás povzbudil rozhovor s jedním pánem, po kterém jsme nabyli dojmu, že ke Kosově Hoře, která na nás čekala někde kolem 60. kilometru, to není už vůbec daleko. Tento dojem byl však, jak se později ukázalo, velmi naivní a mylný…

„46. kilometr. Jsme v Neveklově. Nohy od kotníků dolů nějak vypovídají službu. A povrch je poslední kilometry čím dál víc nevhodný a neschůdný na boso… Už to jen a jen bolí, každý krok, čím dál víc. Jdu však dál. Teď už však sám. Bráš mě opustil, odpadl

Někde mezi 50. a 60. kilometrem: „Je tady nádherně!“ … „Chytil jsem další dech. Je to až zázračné, místy i utíkám. “ …‎ Opuštění Brášovy podpory mi očividně nějak prospělo.  A tady taky začalo hodně působit to, jaké jsem potkával lidi. Už předtím nás s Brášem hezky nabudilo občasné povídání s jinými pochodníky. Ale tady dál to pak bylo ještě mnohem výraznější. … Nejprve se ke mně hned za Neveklovem, kde jsem to chtěl už pomalu zabalit, na chvíli připojil nějaký maník z Lucemburska, který se tam byl očividně s pár přáteli jen pobavit, pokochat naší krajinou, poznat nové lidi a popít pár dobrých piv. Nějakých 70 kilometrů je pro ně prý jen moc příjemná procházka.  Chvíli jsme si povídali a dostal jsem od něj hezká slova respektu a podpory. (Tohohle týpka jsem pak potkal ještě párkrát. Jednou mě s pozdravem předběhl a sprintoval někam kupředu, pak mě zas kdesi zval na pivo.  Byl to člověk z trochu jiného světa, jakékoli známky únavy se na něm hledaly marně.  ) … No a někde kolem 55. kilometru mě také doběhl jeden moc sympatický pár, dvě dívky, s velmi šťastným psem. S těma jsme se pak neustále předbíhali vlastně až do cíle. Šla z nich moc hezká energie, kterou jsem se také nakazil a která mi dost pomohla cítit se prostě skvěle.   Oni pak byli lidé vůbec nějakým způsobem čím dál přátelštější a hovornější, jak byl člověk dál a dál. :) Občas mě někdo povzbudil, občas jsem zase povzbudil někoho já, občas jsem si s někým trochu popovídal, jindy jsem zase někomu poreferoval o tématu zdravější obuvi a bosochodectví…  Začínalo to být celé takové moc hezké, že mě přestávala zajímat bolest a únava. Užíval jsem si to. 

„62 kilometrů, Kosova Hora. Síly mě opět opouštějí. Zbývá posledních 13 kilometrů. To už musím dát… Teď po tom, co jsem prožil moc krásný úsek s fajn lidmi, prostě moc chci dojít do cíle.“ … Když jsem pak Kosovu Horu opouštěl, připojil se ke mně jeden muž. (Tolik mě zaujal obsah naší konverzace, že jsem zapomněl jeho jméno.) A to byl opravdu velký zážitek! Nakonec jsme spolu za hovoru šli asi hodinu a půl, než jsem ho opustil, abych pelášil k cíli trochu vyšším tempem. Byla to pro mě tak krásná, blízká a smysluplná konverzace, navíc v nádherné krajině, že jsem byl po tomto setkání s energiemi a silami úplně někde jinde, než před ním.  Byl jsem velmi šťastný a vděčný za to, jak jsme si popovídali a že jsem tohoto člověka poznal.  … A okamžik poté mě zase předběhly ony dívky se psem a já jsem jim v tu chvíli ve své šťastné a citově pohnuté náladě musel popřát štěstí do života a vyjádřit svoje sympatie k jejich očividně moc hezkému vztahu a vůbec.  Což mě nabilo ještě víc. 

„Tak to je úžasný zážitek dneska!  Jinak jsem kousek před 70. kilometrem a do cíle to už těch pár kilometrů dojdu. Mám teď sil a krásné nálady na rozdávání.  “ … A došel jsem. Poslední část, která měla být tou nejtěžší, byla tak tou nejkrásnější. Nohy už bolely hodně, únava byla obrovská, ale nic z toho jsem v atmosféře, kterou tam vytvořili někteří lidé kolem, nebral moc v potaz. … Kousek před koncem se pak ke mně na chvíli připojil ještě jeden kluk, o chvíli později jsem zase horlivě promlouval na téma zdravé barefoot obuvi k jednomu pánovi, s pár dalšími lidmi jsme se vzájemně povzbudili, usmáli na sebe, … Posledních 10 kilometrů mi tak byly jakékoliv fyzické překážky úplně jedno.  … V cíli mi pak ještě pogratulovalo pár lidí, se kterýma jsem se na trase míjel a které jsem tam pak zrovna potkal. To bylo také moc milé. 

Opravdu to byl úžasný zážitek! Dnes je den poté, nemohu skoro chodit, ale jak tohle píšu a připomínám si ten závěr, tak by to za to nekonečněkrát‎ stálo, i kdybych nemohl chodit týden.

Jinak trasa dlouhá 75 kilometrů mi zabrala 14,5 hodiny a potřeboval jsem k ní půl litru zeleného čaje, tři banány, jedno jablko a pár mandlí k snídani, a dále při pochodu šest domácích müsli tyčinek, jeden bramborák, jedno pivo a necelé tři litry vody s trochou citronu a chia semínek.

A zda je taková trasa normálně možná zvládnout kompletně naboso, to netuším. Já bych to za horšího počasí (např. za vedra) a bez těch krásných prožitků, co se týče lidí kolem, asi nedal. .. A ohledně trasy jako takové jsem sice očekával, že naboso neschůdných povrchů bude hodně a že mi dají hodně zabrat, no i přesto jsem tento aspekt podcenil a byl to dost velký boj s vlastní výdrží a s bolestí. Na druhou stranu: experimentuju s bosou chůzí a během teprve rok, což je velmi krátká doba. Někdo trénovanější by to možná dal mnohem hravěji.

___

Pozn.: Jak to mohlo dopadnout? Sám boty v zásadě nenosím, ale moje dosavadní maximum bez bot bylo 15 kilometrů (psal jsem o tom tady). Plosky mých chodidel byly ke konci cesty už tak citlivé, že jsem v naší ulici pochyboval, že dojdu. Štěrk je prevít. Tu chladivou úlevu na hladkém povrchu domovního schodiště mám dosud v živé paměti. Od té doby vím, že delší trasu bych bez nějakých sandálů v batohu nedal a lézt po kolenou by bylo vrcholně trapné… Pánům gratuluji k přežití.

Web nebo e-shop?

Čtěte také

Jen ty a tvé kroky

Dobrý den, přátelé, návštěvníci těchto krásných stránek. Jsem jen příležitostná přispěvovatelka tohoto webu – jinak je …

Nebojte se a klidně sem napište komentář. Díky. :)

Loading Facebook Comments ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *