Co se děje v trávě aneb Dívej se, kam šlapeš

Jako malý chlapec jsem se rád toulal po lesích a loukách a moje dušička byla blažená, když jsem pod kamenem, na květu nebo pod kůrou padlého stromu našel brouka. Připadali mi jako rytíři v plné zbroji. Například střevlíci. Fascinovala mne jejich kusadla, jejich kovově lesklá těla, jejich rychlé dlouhé nohy, citlivá tykadla… I jejich dobrodružný způsob života. Proto mi taky hoši v mém okolí říkali Brouku.

Hodně jsem brouky i jiný hmyz kreslil, speciálně ve škole pod lavicí. Pak jsem si řekl, že entomologie bude můj životní program a začal jsem brouky sbírat. Od úplných sběratelských začátků, kdy jsem je jen napichoval a čekal, až sami uhynou (nechápal jsem, proč to trvá dny i týdny) jsem došel dlouhou cestu a nabral spoustu znalostí – vždyť s informací, že se k usmrcování hmyzu používá výhradně octan etylnatý se asi nerodí nikdo.

Jako puberťák jsem už měl slušnou amatérskou sbírku, a byla k nerozeznání od těch skutečně profesionálních. A pak, záhy po dosažení dospělosti… Pak mi prostě došlo, že zabíjím živé tvory! Prostě jsem toho ze dne na den nechal a sbírku po částech rozdal děvčatům. No, tak úplně zadarmo to nebylo.

Zůstal mi jeden zvyk. Ještě jako otec odrostlých dětí jsem se při toulkách přírodou pozorně díval pod nohy. Abych na někoho nešlápl. (Teď se mi to hodí při chůzi naboso. Odložil jsem na trvalo obuv a zatím se mi nestalo, že bych šlápl na něco, na co bych šlápnout nechtěl.) Ještě pořád moje dávno dospělá duše jásala, když jsem potkal „někoho opravdu zajímavého“ – což je v hmyzím světě skoro každý. A pak mne napadlo, že bych se k mojí sběratelské vášni mohl vrátit. Už ale bez zabíjení.

Makrofotografie je samostatný fotografický obor a dlužno říci, že to není nic jednoduchého. Když pomineme, že pro dosažení opravdu špičkových výsledků potřebujete drahou fotovýbavu, potřebujete hlavně dostatek času a obrnit se trpělivostí, a to i v případě, že nebudete tlačit na pilu a nebudete chtít být „prvoligovým“ fotografem s neopakovatelnými záběry nejvzácnějších druhů na planetě. I ti úplně nejběžnější zástupci hmyzí říše jsou totiž velmi živí a pózovat vám nebudou.

Viděl jsem nedávno dokument Sira Davida Attenborougha Co se děje v trávě a vzpomněl jsem si na svoje makro období. A pak jsem si uvědomil, že nejen že jsem nikdy nevydal fotografickou knihu, jak jsem měl tajně v úmyslu, ale já ty obrázky ve valné většině nepublikoval vůbec nijak, ani na internetu.

Přišlo mi na mysl, že by mohlo někoho potěšit, kdybych dal galerii několika fotografií na ukázku zrovna sem. Tak si listujte.

Následující Předchozí

Bělásek zelný | Tyto housenky na svých zahradách nevidíme příliš rádi. Ona totiž není nikdy jen jedna.

Babočka Bílé C | Jeden z našich nejkrásnějších a zároveň nejběžnějších motýlů.

Šidélko s nosatcem | Seděli si takhle spolu nad hladinou rybníka…

Sršeň – matka | Budovala si hnízdo ve sloupku našich vrátek, než pochopila, že tam to nepůjde.

Tesařík piluna | Jeden z největších u nás žijících brouků, opravdu kus chlapa. 

Soumračník | Tak jsme si hleděli z očí do očí…

Motýlice lesklá | Šperky našich vodních ploch, samičky se liší barvou od modrých samečků.

Lišaj svlačcový | Krásný, velký noční motýl. Rád saje nektar z rozkvetlých keřů.

Křižák pruhovaný | Zavlečený druh, na našich lukách čím dál častější.

Kněžice trávozelená | Vypadá tak, ale pozor, není to brouk!

Tesařík úzkoštítý | Zkuste ho vzít do ruky, vydává pak velmi hlasité vrzavé zvuky.

Jepice | Možná to nevíte, ale žije jen několik hodin, nemá ústní ústrojí ani žaludek.

Následující Předchozí

Když vás napadne něco takového zkusit, neváhejte. Zažijete nefalšované dobrodružství a nadšení z úspěšného lovu. Příroda je krásná. Dokud je živá. A zachytit něco z té krásy, uchovat si ji pro sebe a kochat se jí, to je radost, kterou vám nikdo vyčítat nebude.

Dobré světlo a lovu zdar.